Tvrdě vyjednaná Amsterodamská smlouva položila základy pro budoucí smlouvy EU. Byly však změny natolik hluboké a dalekosáhlé, jak se doufalo?

Z historie: Amsterodamská smlouva

https://api.multimedia.europarl.europa.eu/documents/20125/16427864/v001-0028-cs.srt

Po dvou letech vyjednávání  se hlavy vlád a států EU

sešly 16. července 1997,  aby uzavřely Amsterodamskou smlouvu.

Změna smlouvy byla  zdlouhavá záležitost.

Musela se projednat  na mezivládních konferencích,

kde se zástupci členských států  museli dohodnout

Jean-Luc Dehaene byl tehdy  belgickým premiérem.

jsme doufali, že se vyřeší věci,  které se nepodařily v Maastrichtu.

Od té doby došlo k rozšíření  a bylo potřeba víc věcí.

Vzhledem k problémům, které vyvstaly,

zvlášť pokud jde  o rozhodování kvalifikovanou většinou,

Před Amsterodamem musela být  většina rozhodnutí v Radě ministrů

jednomyslná.  Hospodářské a finanční záležitosti například

musely schválit všechny členské státy.

Jednomyslnost byla vlastně jinými slovy  extrémní konzervatismus,

protože vás neustále vydíral někdo,  kdo nechtěl postoupit kupředu.

Bylo důležité odstranit tuto překážku

a pokusit se všeobecně zavést  rozhodování kvalifikovanou většinou.

Smlouva rozšířila kvalifikovanou většinu  na řadu oblastí

včetně veřejného zdraví a celní spolupráce.

Kvalifikovanou většinu představovala  zhruba 71% většina.

Každý členský stát měl určitý počet hlasů,  tzv. vážené hlasy.

Lucembursko mělo například dva hlasy  a Německo 10.

Nešlo však jen o mocenské boje  mezi členskými státy.

Amsterodamská smlouva  byla dalším krokem

Na základě tzv. postupu spolurozhodování

měly Evropský parlament a členské státy  téměř stejné hlasovací právo

ve 23 oblastech včetně zaměstnanosti,  zdraví, dopravy a životního prostředí.

EP také dostal právo  schvalovat předsedu Evropské komise

a uvalovat sankce na členské státy,  které porušily lidská práva.

V době Amsterodamské smlouvy byl  Jan Mulder nizozemským europoslancem.

Když jsem byl v roce 1994 poprvé zvolen,

šlo hlavně o to,  jak dát víc pravomocí Parlamentu.

a každý krok tímto směrem  je krok správným směrem.

Smlouva také zavedla posílenou spolupráci,

aby se zvýšila efektivita,  protože měly do Unie vstoupit další státy.

Umožnilo to skupině členských států  postoupit dál v procesu integrace EU,

třeba u justiční spolupráce  v trestněprávních věcech.

a na veřejnosti byly vystaveny  prototypy nových mincí.

členské státy shledaly nedostatky ve  společné zahraniční a bezpečnostní politice.

pracovat na účinnější  zahraniční a obranné politice.

Nesmíme zapomínat, že země  jako Rakousko atd., severské země,

měly problémy  se vstupem do tohoto mechanismu.

Proto vznikly tzv. petersbergské úkoly,

A v tom byl Amsterodam důležitým krokem.

Smlouva také zavedla funkci  vysokého představitele

pro zahraniční a bezpečnostní politiku,

kterou v letech 1999 až 2009 zastával  bývalý španělský

generální tajemník NATO Javier Solana.

Amsterodamskou smlouvu  podepsali 2. října 1997

ministři zahraničí  15 členských států EU.

Amsterodam sice položil základy  pro budoucí smlouvy Unie,

ale mnohé frustrovalo,  jak málo se toho podařilo

na zdlouhavých mezivládních konferencích.

Od roku 2009  bude podle Lisabonské smlouvy

nutné projednat  budoucí změny smluv EU nejprve

ze zástupců  členských států, národních parlamentů

Po konventu následuje  mezivládní konference,